Jdi na obsah Jdi na menu
 


Finsko 2013

8. 6. 2014

 

EXPEDICE FINSKO 2013
Jak to vlastně začalo? V roce 2009 jsem na závodech v Cakově viděl album fotek. Ani nevím, kdo to byl, ale se psím spřežením se vydal do Finska. Tenkrát jsem si sám pro sebe řekl, to by se mi taky líbilo, ale hned jsem to zavrhl, protože s jedním psem to přece nejde. V roce 2011, jsem se na svých prvních závodech na sněhu náhodou nachomýtl do pokoje s Mírou. Začali jsme se bavit a navzájem vyzvídat. Byl jsem pro něj zajímavý z hlediska, že umím anglicky (cha cha) a hlavně nezaberu moc místa v autě. Tím bych jim snížil náklady na cestu. Nabídl mi, že to s Arturem zvládneme, protože moji těžkou bagáž vezme do saní. Na každých dalších závodech se mě ptal, jestli bych nejel v březnu s nimi. Já jsem se pořád bál a tak jsem jim řekl ne, že v tom termínu již jedu do Alp. Možná za rok. Doma nic netušili. V jedné slabé chvilce asi po dvou lahvinkách vína jsem tento nápad řekl doma Zuzce. No nadšená nebyla, ale byla ráda, že do plánu takové dovolené jsem ji nezahrnul. Pravděpodobně doufala, že se to nikdy nezrealizuje. V další sezóně, kde jinde než v hospodě, mi Míra řekl (Bára T. mu musela hodně pomoct), že v březnu 2013 jedou do Finska a jestli bych s nimi nejel. Zuzka tenkrát seděla vedle mě a Míra naštěstí místo mě začal přemlouvat radši ji. Když „souhlasila“, bylo napůl vyhráno. Začal jsem se obávat sám, ale kdo by se bál v listopadu nějakého Finska, kam jedu až v březnu. Nejhorší pro mě byla představa, že když něco zapomenu, tak to nebudu mít. Nemůžu si zajít do supermarketu a tam si to koupit. Na takovou dovolenou jsem vyrážel poprvé v životě. Na závodech jsem se ptal téměř všech, jak to tam ve skutečnosti je. To, že jsem přemluvil Zuzku, byla polovina úspěchu, ale ta horší byli rodiče. Od listopadu neuplynul týden, kdy by mi neopakovala, že jim to mám říct. Zkušeně jsem to nechal na poslední chvíli. Týden před odjezdem jsme celá rodina jeli na křtiny synovce Maxe do Anglie. Když byla celá rodina pohromadě, tak jsem to všem oznámil. Bohužel to nejvíc slízla Zuzka, protože první reakce byla: „Ty mu to dovolíš?“ Pak následovaly tradiční argumenty. Ty seš magor, chudák Artur, oba tam bídně zhynete. To je tím, že není vojna… Nakonec to dopadlo dobře a dostal jsem svolení i od rodičů. Moje žena ale říká, že bych stejně jel i bez svolení.
  
Nyní začíná deník
1. 3. Pátek - Čas na přípravy uplynul jako voda. Ani nevím jak, ale ve čtyři hodiny odpoledne jsem seděl v autě s Mírou a mířili jsme do Jablonce za Pavlem. Po přebalení z auta do auta, nakrmení a vyvenčení jsme vyrazili směr sever. Z Pavlova bydliště Janova jsme vyráželi něco po 19. hodině. Největší problém byl to, že Míra byl nemocný. Pár kilometrů za německými hranicemi nastal problém číslo dvě. Odešel posilovač řízení. Po vzájemné debatě, že tomu stejně nerozumíme, jsme se vydali dál na cestu.
  
2. 3. Sobota - Ráno kolem šesté hodiny jsme dorazili k trajektu. Moje noční můra. Naštěstí v duty-free shopu byla zrovna ochutnávka vína, takže mírně posilněný jsem trajekt zvládnul. Loď nebyla moc velká. Svítilo sluníčko, takže po vyplutí jsem se šel podívat na palubu. Tam tak hrozně foukalo, že po kontrole, jestli máme záchranné čluny, jsem rychle šel do podpalubí. Loď byla poloprázdná a měla pěkné polstrované lavice. Díky tomu jsem 2/3 cesty prospal. Psi spali ve vozíku na nejnižší palubě. Ve 12:00 jsme vstoupili do Švédska. A pak celý den a noc v autě.
  
3. 3. Neděle - Pořád na cestě. Když neřídím, tak spím. Naštěstí Pavel řídí rád a hlavně dlouho. Míru necháváme radši odpočívat. Překročení hranice polárního kruhu 13:00. Posledních 600 km jedeme po sněhu a ledu. Dojezd Kilpisjärvi 20:00. Příjezd na místo je pro mě probuzení do reality. Venku -22°C. Artur, když vyleze z vozíku, tak mu namrzají pracky. Snaží se chodit po dvou. Oblíkám na sebe všechno oblečení, ale i tak je mi neskutečná zima. Říkám si, „co já tady budu proboha dělat“. Při venčení pozoruji polární záři. Je to něco neskutečného. Bolest za krkem a zima mě zahnala zpět do auta. V autě jsme to vytáhli na +12°C. Bohužel jako nejmladší vyhrávám místo na zemi. Všechny pet lahve s tekutinami vedle mě do rána zamrzají. Usínáme kolem půlnoci, na rum není ani pomyšlení, jen jsme si lízli Šarkiho whisky. Obdivujeme Finy, co za tmy zabalili věci a vyrazily do divočiny.
  
4. 3. Pondělí - Ráno skutečně mrazivé, ale slunečné. Pocitově je to venku lepší než v noci. Nemrznoucí směs do ostřikovačů zamrzla. Byla jenom do -20°C. Zvolna jsme se začali balit. Šarki si šel na 3x koupit boty (dvakrát bylo zavřeno). Po velkém úsilí jsme ve 14 hodin vyrazili na trať. Po vyškrábání prvního kopce se před námi otevřelo první jezero. Tady jsem si řekl, tak kvůli tomu tady jsem. Po 4 km jsme zjistili, že jedeme špatným směrem. Největší problém byl s gróňáky, neumí se otočit. Tak jsem jim vyšlapal cestičku, kudy se naštěstí po chvilce otočili. Oblékl jsem se stejně jako v ČR a to byla chyba. Když jsme jeli a hýbal jsem se, nebyl problém. Když jsme zastavili, ihned se do mě pustila zima. Druhý den jsem přidal ještě jednu vrstvu oblečení (rukavice, šusťáky a tenkou bundu) a vše už bylo v pořádku. Další chybou bylo, že jsem neměl nastudovanou mapu. Další dny už jsem se díval, kam přesně a jak daleko by to mělo být. Arturovi namrzal sníh na packách. Často jsme zastavovali a on si je vykousával, to mi k teplotnímu komfortu taky nepomohlo. Po menším kufrování jsme celkem vyčerpaní dorazili v 15:30 k prvnímu srubu. Šarki na mě zkusil fintu, že srub je obsazený a budeme muset spát ve stanu. Po rychlé obhlídce jsem se uklidnil. Nikde nikdo. Uvázal jsem psa, pomohl Mírovi a šel natrvalo dovnitř. Ujeli jsme celkem 12km k jezeru Saarijärvi. V blízkosti srubu byla i voda v potoce. Na srubu bylo teplíčko (až moc), ale rádi jsme si ho užívali. Srub je pro 10 lidí s předsíňkou, která ho dělila na placenou a neplacenou část, šlo se brzo spát s tím, že se musí ráno vyrazit v 11 hodin.
 
5. 3. Úterý - Ráno už v 6 hodin je Hurych na nohách. Já si v klidu spím. Mám přece dovolenou. Ze spacáku se vyhrabu až po osmé hodině. Půjčuji si nůžky a jdu Arturovi vystříhat chlupy, co mu rostou mezi polštářky. Dělám to v uzavřeném dřevníku. Kluci si ze mě dělali srandu, že to z venku vypadalo, jako bych tam někoho vraždil. Artur je holt hrdina k pohledání. Postupně se kazí počasí, zatáhlo se a začalo chumelit. Snídáme, balíme, zapřaháme a v 11:20 vyrážíme. Čeká nás 32km na další štaci. Začátek byl pro mě docela náročný. Všichni nám ujeli. Nízká viditelnost, mírně do kopce a hlavně proti větru. Po pár kilometrech dojíždím Mirečka a poté už ťapeme spolu. Počasí se uklidnilo a začíná být nádherně. Tento úsek byl naprosto úžasný. Velké široké pláně a ke konci sjíždíme větším tobogánem do údolí. Šarki s klukama měl podstatný náskok. Na jednom kopci jsme zahlédli stádo sobů. Celkem v plné síle a nadšeni okolní krajinou jsme dojeli ke srubu Meekonjärvi, kde odpočíval Pavel se psy. Lákal nás do vytopeného srubu, ale Artur šlapal pěkně a já jsem se těšil do cílového srubu. Artur prošlapával skůtrovku jako první a konečně jsme se ocitli v divočině nadlouho sami. Tento úsek byl poměrně do kopce, tak nás Šarki ani Míra nedojeli. Dojezd k jezeru Pithusjärvi byl s velkou parádou. Byla zde asi desetičlenná skupina českých turistů. Tolik fotografů jsme viděli naposledy na Šedivákovi. Na kluky jsme čekali asi 45 minut. Za tu dobu jsem celkem vymrznul. Dojezd mezi fotografy si užívali jak psi, tak kluci. V autiotupě (neplacená část srubu) jsou s námi dva Finové. Ti, co se první noc na parkovišti balili a vyráželi v noci. Česká výprava je v placené části. Je -20°C, fouká a začíná sněžit. Artur spí na zápraží srubu v závětří. Polární záře celkem slabé intenzity, stejně jako minulé noci.
  
6. 3. Středa - Noc byla celkem rušná, moraváci od vedle stále vybíhali ven a kontrolovali polární záři. Ambra se je snažila přesvědčit, že ona na stake-out nepatří, že má být uvázaná minimálně u srubu. Bohužel nikdo jí nerozuměl, tak jen prudila. Vše dopadlo tak, že si psi přemístili trasu ½ stejku dle své představy. Takže Nyck ležel u saní a všichni byli spokojení. Dokonce byly jejich noční výjevy při polární záři brány s velkým povděkem. Že to krásně podbarvilo noční kulisu. To by se nám v ČR nikdy nestalo, aby se někomu líbil noční štěkot a vytí psů. Ráno bylo -20°C, jasno a krásná panoramata. Krajané se dali na zpáteční cestu a my se chystáme s lehkou variantou. Šarki pouze skijöring se dvěma a malým baťůžkem. Míra s poloprázdnými saněmi a já tradičně s baťohem zdolat vrchol Halti. Šarki vyráží minimálně hodinu před námi. Pomáhám Mírovi odstartovat. Odnáším to pomočenou nohavicí od Míši. Startuji cca 20 minut po spřežení. Fouká nepříjemný vítr. Nejsou vidět ani lyže. Artura to moc nebaví a chtěl by se nejradši vrátit. Já bohužel taky. Dojeli jsme do místa, kde se stopa dělila. Vlevo vedla ke srubu, který byl už na dohled – cca 500 m – a vpravo k vrcholu Halti. Protože jsem celou dobu přemýšlel, jestli to neotočím, jel jsem ke srubu, že na ostatní počkám a rozhodneme se, co dál. Vítr stále sílil. Před srubem něco vyváděl Míra, asi chtěl něco fotit. Já jsem urychleně zmizel dovnitř. Na srubu u rozhořívajících se kamínek stepoval Šarki, na kterého dolehly následky nachlazení. Chlapci si to mezi sebou pěkně vyměnili. Shodli jsme se na tom, že s ohledem na Pavlův stav a zhoršující se počasí necháme vrchol Halti nepokořen. Přijela skupina finských turistů, kteří jeli na vozíku za skútrem. Vraceli se z vrcholu Halti. Nabídli nám kávu, ale koblihy snědli sami. Šarki se klepe stále více. Není na co čekat, jede se zpět na srub Pitchusjärvi. Pomůžeme Pavlovi s Černým a Joyem, kteří se mermomocí chtěli vrátit zpět do srubu. Ten jim ještě před chvílí skýtal útočiště. Nakonec se nám je ale podařilo rozjet. Za chvíli zmizeli v dáli. Já s Mírou otáčíme spřežení (neobešlo se to bez incidentu, jak jinak s gróňákama). Cesta uběhla celkem v pohodě. Vítr v zádech byl o dost příjemnější než cestou tam. Dojedeme ke srubu v pravou chvíli. Rozpoutala se sněhová vánice. Hledáme nejvhodnější místo pro uložení psů, protože místo z minulé noci bylo v první linii. Nakonec vítězí zadní strana srubu. I tam se to ale točí jako v komíně. Psi to berou s povděkem. Pavel před námi dorazil s náskokem, stačil rozdělat oheň a ubytoval psy do místnosti na tříděný odpad. Nadopoval se Coldrexem a na pár minut usnul. Vybral jsem pro Artura místo u vchodu v závětří verandy. Už jsme začínali mít obavy, co bude s našimi spolubydlícími, ale než jsme vše kolem psů dodělali, byli zpět. Dokonce i zdolali vrchol Halti. Sice za velice arktických podmínek, ale dali to. Obtížně skrýváme závist. Naše dnešní anabáze měla pouhých 18 km. Vařím večeři, máme rajskou s těstovinami. Konečně jsme použili jednu z příloh, co vláčíme s sebou. Dle Míry pokračuji v záchvatu domácích prací a přepírám si prádlo. Venku stále fouká, což nám stále dokazuje meluzína v komíně. Před soumrakem bylo -12°C a stále padal drobný sníh. Ve spojení s tím větrem z něj byl ostrý písek. Nora začala špinit. Psi jsou zatím v klidu. Ve 22:00 jsme konečně zdolali první půllitr rumu. Venku se pozvolna objevuje polární záře. Psi stále v klidu, teplota -16°C. Vše už odfukuje, jdeme taky na kutě.
  
7. 3. Čtvrtek - Vstáváme už v 7 hodin. Už zase krásně svítí slunce, je -17°C. Vítr se zcela utišil, počasí jak stvořené zdolávat Halti. Bohužel pro někoho jiného. My se vydáváme zpět směr Kilpisjärvi. Podle situace a hlavně Šarkiho stavu zůstaneme u jednoho ze srubů, které jsou po cestě. Balíme, uklízíme. V 10 hodin odjíždí finský pár. Vyprovázíme je a fotíme si je v plné výzbroji. Nezbývá, než před nimi smeknout. V takovém vybavení nechodí už ani důchodci u nás v Jeseníkách a oni si vyjeli do divočiny. Šarki odjíždí asi v 11 hodin. Pod chatou se potkává s dvojicí francouzských lyžařů s pulkou a dvěma malamuty. Jsou to pořádní kousci – něco jako Artur. Počasí se opět mění. Už není jasno, teplota stoupla k mínus 10. Ale hlavní je, že nefouká a nic nepadá. Ve 12 hodin konečně vyrážíme. Pomáhám Mírovi se startem. Francouzi přihlížejí a fotí. Po jeho odjetí se mě ptali, zda je normální tak akční start. Cesta je z větší části pěkně pevná, tak to celkem odsýpá. Po 11 km dojíždíme ke srubu Meekonjärvi. Jdeme se podívat dovnitř. Jsou tam opět Finové, co s námi spali na předchozím srubu. Dávali si polední pauzu. Šarki zde není, pokračujeme tedy stoupáním dál. Po necelých 10 km míjíme další srub Kuonjarjoki. Ani zde Pavel není. Je tedy jisté, že dnes dáme celou plánovanou trasu 30 km. Pár kilometrů před dnešním cílem – srubem Saarijärvi – opět na hřebenech vidíme stádo sobů. Nyní jsou podstatně blíže, než když jsme jeli opačným směrem. Míra se pokouší fotit. Psy to pěkně navnadilo, tak se dali do klusu až do cíle. Dojíždíme již za snížené viditelnosti. Rychle se zatáhlo a začíná sněžit. Na srubu už čeká Šarki s ohřátou vodou pro psy a hlásí nám obsazenost srubu. Autiotupa: jedna Finka s pulkou se sobí kožešinou, placená část: nám již známá výprava z Moravy. Venku sněží a je -12°C. Psi jsou uvelebení v závětří srubu. Ambra se vnutila do chodby, kde už jsou uvázaní Černý s Joyem. Nakrmíme psy, sebe gulášem s noky, a spřádáme plány na další den. Zvažujeme, zda se pojede jen pro zásoby a Šarki se bude léčit, nebo se vydáme na libovolnou stranu. Míra se marně pokouší zprovoznit svůj mobil. Jak je jeho dobrým zvykem (letos už podruhé), 3x špatně zadal PIN a zablokoval se mu mobil. Mě naštěstí mobil funguje, snažím se domů psát povzbuzující sms-ky. Nejde to každý den, protože signál je jen v některých srubech. Přes den mám mobil vypnutý, kvůli šetření baterky. I tak je moje nejlevnější stylová Nokie lepší než ty chytré telefony kluků, které hůř hledají signál a baterka nic nevydrží.
  
8. 3. Pátek - Míra jako každý den je první na nohou. Jako každý den mu totiž nejdéle trvá, než je schopen srub opustit. Naše finská spolubydlící se dřív než on chystala na cestu. Ale ona na rozdíl od něj byla schopná v  8 hodin srub opustit. Za ní opouští srub česká výprava z vedlejší místnosti. My to jako obvykle nestihneme do 12 hodin. Padá rozhodnutí, že jedeme všichni k autu doplnit zásoby. Spacáky a bagáž, kterou nepotřebujeme na cestu, necháváme na srubu. Věci, které považujeme za nepotřebné, odvážíme v saních k autu. Ještě před odjezdem při balení a shodou sdělení různých zážitků a poznatků z Facebooku docházíme k názoru, že sobí kůže je výzva k fotu „jako za mlada“. Neboli musíme udělat fotky pro maminky. Před návratem Pavla do srubu jsme to horko těžko stihli. Šarki odjíždí první, potom Mireček a nakonec já. Cesta ubíhá celkem rychle. U auta zavřeme psy do boxů. Žádný z nich neprotestuje. Balíme vše potřebné. Pavel se jde podívat do místního infocentra. Nevrací se. Protože máme vše sbaleno a mě začíná být zima, vydávám se na zpáteční cestu. Míra čeká na Pavla. Arturovi se ze slámy moc nechce a do kopce ho musím spíše táhnout, ale po příjezdu na první jezero zase šlape jako hodinky. Chlapci vyjíždí až za mnou. Vzhledem k tomu, že jejich smysl pro orientaci není na nejvyšší úrovni, zahnuli na špatnou cestu jako první den. Šarki to vyřešil v pohodě, ale Mirečkovi psi roztrhli botu. Začínají být mezi sebou čím dál tím více nervózní, protože Nora začíná hárat. Po cestě potkáváme skútr, ke kterému byly připoutány saně. Na saních vezl spřežení pěti sibiřských husky. Dorážíme na srub, kde je mimo nás i pár ze Švýcarska. Celkem rychle se s nimi rozběhla konverzace (i v ruském jazyce). Byla dobrá nálada, obzvlášť, když Šarki práskne naši ranní činnost, focení retro aktů. Nakonec jsme jim je ukázali, moc se bavili. Probíhaly gratulace k právě probíhajícímu MDŽ. Jak již osobně, tak formou SMS. Na srub přichází další nocležníci. Není to nikdo jiný než naši známí od jezera Pithusjärvi. Konečně se dozvídáme, že to není milenecký pár, ale bratr se sestrou. Dovezené zásoby proviantu a alkoholu utužují přátelské vztahy. Ani jsme se nenadáli a padl půl litr Mírovy slivovice a polovina mého kalvádosu. Vše ale začal Pavel hořkou variantou „čerta“. V průběhu večera, kdo má foťák, vybíhá fotit nádherné scenérie západu. Po 21. hodině se objevuje polární záře. Zkušení fotí, já umývám nádobí. Šarkiho nádobí samozřejmě oplachuju J. Co jsem si tento den ještě užil? Dovezli jsme z auta jablka a vzhledem k tomu, že celkem mrzlo, stala se z nich skvělá zmrzlina. Vřele doporučuji všem, kdo neví, co si do divočiny vzít. Postupně všichni odpadají. Asi je zmohla naše slivovice. Srub je tuto noc plný, ale osazenstvo bylo skvělé.
  
9. 3. Sobota - V 5 hodin Mireček musí do mrazu. Hlásí, že je tam -25°C. V tuto chvíli si užívám mého mládí a toho, že nemusím na záchod v průběhu noci. Chlapci bohužel takový luxus nemají a musí brzo ráno ze spacáku. Zatím co já si v klidu vyspávám i do devíti hodin. Po 7. hodině Šarki už „šuká“ po srubu. Topí a připravuje si snídani. Naši spolunocležníci se nemají ke vstávání. Až po osmé hodině začne mumraj. Švýcarská a finská výprava balí pulky a naposledy se loučíme. Už jsme natěšeni, že budeme sami. Máme totiž naplánovanou sobotní hygienu. Povinně projdeme očistou. Cítíme se jako znovuzrození, ale fota po koupeli na kůži jsme rychle zavrhli. Přece se čisťouncí nebudeme válet po kdejaké chlupatině. Balíme ztěžka věci do pulky a saní. Včerejší nájezd k autu značně rozšířil objem našich zásob. Hlavně co se týká jídla a pití. Po urovnání do saní vyrážíme. Cesta z počátku ubíhá rychle. Je celkem tvrdý podklad a po pár stech metrech nám zrychluje tempo stádo sobů. Překonáváme jezera Skadjajärvi a Venoajärvi. Místy jedeme jen po lišejníku. Poté se dostáváme na běžeckou trať, ta však směřuje na Halti. Proto se musíme odchýlit od značené trasy a pouštíme se do hlubokého sněhu ve směru na jezero Jogašjärvi. Před námi je srub, který chceme prozkoumat, ale cesta neujetá. Boříme se, psi se propadají až po krk do neprojeté trati. Postupujeme vpřed velmi pomalu. Cestu razím já s Arturem. Za námi se srdnatě hlubokým sněhem plahočí Pavel s kluky a Mireček se spřežením. Tento úsek nám všem dal zabrat. Dokonce jsem se v jednom místě propadl i pod led. Kdyby mi to ovšem kluci neřekli, tak jsem to ani nepoznal. Jako odměna byl na konci jezera Porojärvi nový srub se vším komfortem. Ještě cestou jsme minuli malý srub Jogasjärvi, kam bychom se ani nevešli. Ve srubu byli jen dvě menší postele a otevřená černá kuchyně. Byl jsem to prověřit sám, protože nikomu jinému se do hlubokého sněhu nechtělo. K večeři jsme si dali španělské ptáčky s rýží. Přišla i řada na Mirečkovo uzené – přišlo vhod. Celou dobu venku fouká silný vítr. Pavlovi psi jsou dost unavení, Černý má silný průjem a dokonce i zvracel. Večer hrajeme kostky a povídáme něco přes půlnoc. Je vidět pěkná polární záře. Vzhledem k velkému množství zkonzumovaného rumu se s Mírou rozhodneme otužovat. Vysvlečeme se, stoupneme si blízko ke kamnům a po chvilce vyhřátí se jdeme zchladit do sněhu. Co by to bylo za dovolenou ve Finsku bez sauny.
  
10. 3. Neděle - Stále fouká silný vítr. Viditelnost je dost mizerná. S ohledem na stav Černého se rozhodujeme neopouštět dobyté kóty, tedy srubu. Je zde příjemně, srub je po rekonstrukci a vzhledem k jeho poloze a počasí je malá pravděpodobnost, že někdo další přijde. Užíváme si volného dne. Věnuji se řezbářské práci. Bez následků a újmy na zdraví jsem zhotovil dvě dřevěné lžíce. Hrajeme karty a kostky. Po 15. hodině nám skončila idylka. Došel francouzský pár s malamuty. Skončil i veget Černému, Joyovi a Ambře, kteří tu pobíhali na volno. To, co táhli za sebou, bych nechtěl táhnout ani po upravené trati. Oni došli hlubokým sněhem směrem od Halti přes srub Kopmajoki. Dozvěděli jsme se, že jsou z jihu Francie. Kousek od Marseille z francouzské riviéry. Na cestě do Finska byli 5 dní, z toho 2 noci a jeden den na trajektu. To bylo vše pozitivní, co se o nich dá napsat. Jo, ještě nám paní dala ochutnat kachní naložená prsa. Syrová, ale dobrá. Celkem brzo zalehli a vše jim vadilo. Že topíme, že se bavíme. I kostky jsme přestali hrát, aby nedělaly randál na stole. Pustili jsme se tedy do karet, při kterých padla další láhev rumu. Načali jsme další, kterou jsme také téměř dopili. I tak jsme si udělali pěkný večer. Nejlepší na závěr bylo, že Frantíci si celý večer přáli, abychom šli co nejdříve spát. Když se stalo, začal Mireček chrápat, že se i tak asi moc nevyspali.
  
11. 3. Pondělí - Ráno Frantíci velmi brzo vstali. Nebylo jim blbé na nás chudáčky otevřít dveře dokořán a vařit na benzínovém vařiči uvnitř srubu. Asi v 8 hodin ráno odjeli směrem na východ, takže nám ani neprošlápli cestu přes jezero. Venku se zase zatáhlo, jemně sněží, je -10°, ale aspoň tolik nefouká. Kolem půl 12 vyrážím s Arturem jako předvoj a hlavně budu razit celou cestu přes jezero. Tady jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jak těžké je jít rovně na pláni bez orientačních bodů. Snažil jsem se jít celou dobu rovně, ale při pohledu zpět jsem viděl pěknou klikatou cestu. Asi od půlky jezera byl sníh utažený a už se to tolik nebořilo, ale i tak nám tento úsek dal hodně zabrat. Bylo celkem teplo. Než jsme vyrazili, teploměr na okně srubu ukazoval pouhých -5°C. Cestu přes jezero jsme zdolali za hodinu. Kolem 13. hodiny dorážíme ke srubu Meezonjärvi. Pokračujeme stoupáním, cesta je zavátá čerstvým sněhem z předešlé noci. Projel zde jeden skútr, tím máme cestu usnadněnou. Za celou dobu na trati nikoho nepotkáváme, až kousek před naším cílem tři lyžaře s pulkami. Jsou to tři české turistky, které se vypravily směrem na Halti. Kolem 15. hod. dorážíme na srub Kuonarjoki. Nikdo zde není a ani dnes nebyl. Vůbec není narušený sníh. Než s Mírou přivážeme psy, Pavel zatápí. Moc útulno ve srubu není, je tu -10°C. Venku teplota také rapidně klesá pod nulu, už je -15°C. Vybalíme věci a jdeme vyfotit pár záběrů okolí. Na protějším kopci je stádo sobů, pozorujeme je dalekohledem, nakrmíme psy, pak sebe. Pavel zpozoroval pohyb na sněhu tak 50 m před chatou, bereme dalekohled a zjišťujeme, že je to liška, udělá v uctivé vzdálenosti okruh kolem chaty a mizí někde za kamenem. Psi ji ani nepostřehli. Už se docela setmělo a teplota klesla k -20°C. Obloha je posetá hvězdami, které tady v horách mají větší intenzitu svitu, je 21 h SEČ. Polární záře se zatím nevyskytuje. Já jsem odpadl jako první. Dnes máme pro sebe každý svoji dvojpostel. Po noci vedle Frantíků si to zasloužíme. Artur je venku schoulený do klubíčka a leží nehnutě. Ambra si užívá komfortu srubu. Dneska má pro sebe celou místnost, tzv. srubovou sušárnu. Šarkyho Černý s Joyem jsou v předsíni.
 
12. 3. Úterý - Standardní ráno, trochu fouká, je -18°C a bude krásný, jasný den. Chceme dnes vyrazit dříve, čeká nás kolem 40 km. Mireček vyrazil jako první v 10:30 s tím, že kdyby byli na cestě sobi, aby pořídil nějaké snímky. Bohužel, projeli jsme několik míst, kde se pohybovali, ale byli až za kopcem. Je opravdu krásné, slunečné počasí bez větru, zkrátka idylka. Až k parkovišti vše proběhlo bez problémů. Objíždíme parkoviště, že podjedeme silnici tunelem pro skútry. Já s Pavlem jsme to zvládli v pohodě, ale Mirečkovi psi se rozhodli, že chtějí do auta a ne na jezero. Psi mu do tunelu nejdou a otočí se zpět k parkovišti, tak musí projet přes parkoviště a vše znovu. A opět bez úspěchu, tak ještě jednou, na potřetí za mojí pomoci, když jsem je musel do tunelu doslova vtáhnout, se to konečně povedlo. Jednou jsem hodil v hlubokém sněhu pěknou držku. Poté se konečně dostáváme na druhou stranu silnice na jezero ALA-KILPISJÄRVI. Musíme projet kolem běžecké dálnice, přes pevninu a konečně na jezero KILPISJARVI. Po skútrovce se vydáváme směr troj-zemí. Vydáváme se na nejdelší trasu skrz jezero. Je to asi 20 km po jezeře. Asi v polovině si od Šarkiho bereme pulku a Artur ji táhne asi 0,5 km sám. S tímto nákladem má celkem problém. Přece jenom pulka má asi 50 kg. Po chvilce ji teda rádi odevzdáváme a ještě více obdivujeme Joye a Černého, že tu nálož utáhnou v takové rychlosti. Ke konci jezera mi už připadá, že i to jezero je do kopce. Jsou tu velké dálnice, na kterých můžeme bez problémů trénovat předjíždění. Co bychom za takové místo v Čechách dali. Na konci jezera je na švédské straně hranice autiotupa Koltalvorta. Je celkem prostorná, ale bez vybavení, pouze stoly a lavice a jedny malé kamínka. Já s Arturem a Pavel s Černým a Joyem, který odpojil pulku, jedeme dál na průzkum. Míra čeká, co a jak. Po chvilce se Pavel otáčí a jede pro Mirečka. Já zatím dojedu na trojzemí a vracím se na srub, který byl na druhé straně jezera. Trpělivost se vyplatila, kousek před trojzemím narážíme na autiotupu Kuokhimajärvi. Je to nejkrásnější srub, ve kterém jsme za tu dobu byli. Nachází se v malebném prostředí u menšího jezera, v pozadí s pěknými horami. Jedna hora na Norské části vypadá jako Matterhorn. Psy uvážeme mezi břízky a jde se na průzkum a hlavně zatopit. Srub je opět po rekonstrukci, vybaven nadstandardním počtem kvalitního nádobí. Je velmi prostorný, myslíme si, že ještě přijdou čtyři lyžaři, které jsem viděl před sebou. Ti však k naší spokojenosti nedorazili. Nyck a Jack šílí z hárající Nory, tak je přivázaná na verandu. Tam ji zase obtěžují Joy a Černej, bude asi veselo. Mirečkovi se podařilo na jezeře vysekat díru a dostat se na vodu. Tak nemusíme rozpouštět sníh. Je krásná, jasná noc s nádhernou polární září. Večer probíhá standardně. Hrajeme karty a kostky. Když jdeme na WC, využíváme místního luxusu a to je polystyrénové prkénko. Připadáme si jako v pětihvězdičkovém hotelu. Psi se nakonec uklidnili a tak noc proběhla kupodivu v klidu.
  
13. 3. Středa - Ráno vstává Míra jako první. Sice dělá randál, ale aspoň zatopí, tak mu tuto jeho libůstku zase odpouštíme. Po sedmé hodině se pomalu začínáme probouzet i my s Pavlem. Já jako vždy poslední. Venku je krásné počasí s teplotou -27°C. Snídáme, pomalu balíme. Opět špatně umývám nádobí a chlapci tento den pojedli vtipnou kaši. Dávají mi v průběhu celého dopoledne zkušené rady. Pomalu se dozvídám, jak přesně se má nádobí umývat, jak se správně vysává atd. Zajímalo by mě, kolikrát do roka to Mireček doma dělá, ale na tuto otázku mi odpověď zamlčel. Asi se budu muset zeptat paní Colombové přímo. Na tomto srubu je poprvé zrcadlo. Při pohledu do něj jsme se rozhodli, že se musíme umýt. Mireček to jako největší fajnovka udělal už večer. Já s Pavlem jsme to vydrželi do rána. Člověk by nevěřil, jak příjemné je se po pár dnech opláchnout ve dřezu na nádobí. Při balení jídla se nám vše vešlo do proviantní tašky, takže se objem v saních postupně zmenšuje. Dopoledne nalétá nad srub 2x vrtulník, zřejmě kontrola národního parku. Dobalujeme věci do saní. Něco před 11. hod. přijíždí 2 skútry, jeden Fin a dva Japonci, kteří jsou nadšení ze psů. Hlavně z Ambry, která využívá, že je na volno a při nošení věcí do saní a pulky se nasáčkuje do srubu. To se Finovi nelíbí, ale japončíci jsou nadšeni a stále ji hladí. Což si Ambra náležitě užívá. Po 11. hod. máme konečně zabaleno a vyrážíme směr troj-zemí. Je to asi 500 m od srubu. Pořídíme pár záběrů a Šarki si bez psů několikrát projede okruh Finsko – Norsko – Švédsko. Pořídíme společné foto, obkroužíme troj-zemí i my a vyrážíme na zpáteční cestu. Cesta dnes ubíhá poměrně rychle až na konec jezera. Zase trénujeme předjíždění a při tom se s Mirečkem navzájem fotíme v pohybu. Na pevninu vjedeme ještě před Kilpisjärvi. Silnici podjedeme tunelem, gróňáci tentokrát na první pokus. Skútrovka vede členitým terénem, mezi nízkými břízami. Stále v mírném stoupání pod úpatím hory Sanny. Dostáváme se na jezero Čahkaljärvi, které jsme již křižovali. Z tohoto úhlu se nám zdálo sakra dlouhé. Od jezera stoupáme po trase skútrovky „ARTIC TRAIL“ směrem na Hettu. Mirečkovi to moc nejede, hárající fena ve spřežení začíná dělat problémy. Předjíždím je, že snad za námi se spřežení rozjede. Pomáhá to pouze na chvilku, tak jim pomalu ujíždíme. I tak slyšíme, jak si Mireček zpívá jeho oblíbenou písničku: Když potká sob soba, mají radost oba. Počasí se celkem pokazilo, je zataženo a vůbec žádná viditelnost. Jen tak na tři tyče před námi. Občas přijde i chumelenice. V závěru se protlačí i kousek slunečního světla, to už jedeme po jezeře Termisjärvi a v dáli se rýsuje silueta srubu. Cesta se mi zdá dneska nekonečná. Byl jsem už celkem unavený a počasí mi taky moc nepomáhalo. Tak jsem se těšil do srubu, že jsem k němu dorazil pěkně zpocený. Po zastavení se do mě pustila pěkná zima. Šarki naštěstí zatopil a já se ohřívám u kamen. Počkám na Mirečka a poprvé se za celou dobu napřed starám o sebe a až pak o psy. Musel jsem se převléct a dát si kousek krkovičky pro posílení. Potom jdeme nachystat dřevo a sekat díru do ledu. Nejlepší je zahřát se prací. Vrstva sněhu je tak ¾ metru a pod ní je led. Udělali jsme půl metru hlubokou díru, do které zvolna nastupuje voda. Potom vážeme psy na stejk za chatu. Vyjasnilo se tak, že je úžasný západ slunce. Postupně krmíme psy, pak sebe, i když já zprvu teplou večeři odmítám, protože jsme se zaplácali uzenou krkovičkou, která je stále luxusní. Přesto ohříváme poslední hotovku, kterou jsme vzali do saní. Zbojnickou baštu a jako přílohu volíme rýži ve varných sáčcích. Vařím rýži a při tom se dozvídám, že ji Mireček nemá rád. Samozřejmě jsem ji uvařil špatně, tak si zase vyslechnu, že my mladí nic neumíme a co bychom na tom světě dělali, kdybychom neměli tak šikovné starší kamarády, jako jsou ti dva. No není nad to slyšet přednášku od otce ve dvojím podání. Ještě si pěkně notovali, jak mohu být rád, že mě poučují jejich letitými zkušenostmi. Mireček se ujal role topiče a vzhledem k tomu, že to bylo naposled, tak to žene do extrému. Ve srubu je brzy plavková teplota. Večer hrajeme kostky. Dneska nám to s Pavlem nějak nejde a tak nás Mireček drtí na celé čáře. Chceme dokázat, že v kartách jsme lepší, ale opak je pravdou. Hledáme mediálně známou skupinu, kterou by naše činnost připomínala, Mireček Zagorka a křoví Kotvald já a Hložek Pavel. Celkem jsme se tím přirovnáním pobavili. Zmožení závistí brzo uléháme. Budíček máme naplánovaný na 5 hod. Poprvé zde natahuji budík. Mireček topí celou noc. Já se na palandě pěkně peču.
  
14. 3. Čtvrtek - V 5 hodin mi opravdu zvoní budík. Na obzoru se objevují červánky. Viděl jsem je za celý pobyt poprvé. Mirečka jako na potvoru nemůžeme vytáhnout ze spacáku. Celou noc přikládal a teď se mu nechtělo vstávat. Začíná poslední ranní rituál, krmení, balení a uklízení. Pořídíme pár záběrů okolí za ranního slunce, opět úžasné místo. Je pořádná zima, -32°C. V 8 hodin vyrážíme směr auto. Daleko jsme nedojeli, protože se to Mirečkovi všechno servalo. Pavel mu šel pomoct to roztrhnout. Já jsem neměl kam přivázat Artura, tak vše sleduji z povzdálí. Nyck chudák dopadl ze všech nejhůř. Tato záležitost nás zdržela víc jak na půl hodiny. Přepřahá a končí to jako včera, s Ambrou na volno. My jedeme poslední a užíváme si krásných výhledů. Hodně fotím a nasávám poslední severskou atmosféru, jak jen to jde. Něco po 10. hod. přijíždíme k autu (díky mrazu máme pěkně namrzlé vousy, obočí i řasy, psi jsou taky všichni ojínění). Začíná velké balení, nejprve vše vyprázdnit a postupně narovnat zpět. Na jednu stranu je mi líto, že musíme pryč, a na druhou se těším domů do civilizace. Je 12 hod. SEČ a my opouštíme sluncem zalité Kilpisjärvi. Úžasně zvolenou destinaci pro tento typ dovolené. Vzhledem k tomu, že zbyly nedobyté kóty, je důvod se sem opět vrátit. Znovu nasát pocit svobody a klidu v okolní krajině. Sedám si do zadní části auta. Auto je kompletně zamrzlé. Přes zadní okna není nic vidět, tak rychle lezu do spacáku a dospávám brzké ranní vstávání. Mám hroznou žízeň, bohužel všechno pití je zamrzlé. Beru si do spacáku zamrzlou pet lahev, abych se po pár hodinách napil J. Brzy, zastavujeme v obchodě se suvenýry. Nakupujeme dárky pro rodinné příslušníky a venčíme psy. Když jsem vytáhl Artura z vozíku, úplně jsem se zhrozil, jak pohubnul. Mrazivý sever mu dal i přes jeho kožich taky pěkně zabrat. Nasedáme do auta a já opět nepohrdnu místem vzadu na spaní. Posílám sms domů, že za dva dny budu doma.
 
15. 3. Pátek - Cesta ubíhala celkem rychle a bez problémů. Za zmínku stojí naše zastávky u McDonalda, kde jsme po dlouhé době viděli splachovací záchod a tekoucí teplou vodu. Dále jsme ve Švédsku šli nakupovat do hypermarketu čerstvé potraviny. Není nad to si zažít pocit bezdomovce, když se na něj dívá celý obchod skrz prsty. No holt jsme byli pár dní v divočině. Na trajekt dojíždíme druhý den ve 22 hodin. Venčíme psy mezi kamióny a klábosíme s jejich řidiči. Docela mně překvapí, kolik z nich je Čechů.
 
16. 3. Sobota - Trajekt proběhl v poklidu, po šesti hodinách jsme na pevnině a míříme směr Šarkiho rezidence. Po exkurzi v Pavlově království přebalujeme věci do dalšího auta, uděláme závěrečné foto a ve 12 hodin jedeme do Prahy. V Praze u Schäfer Menku na nás čeká Zuzka, která mě přivítá lásky plným oslovením: „trošku smrdíš“. V ČR nás překvapí pro nás letní teplota -15°C. Zajdeme na společný oběd a loučíme se s Mirečkem. My jedeme do Olomouce vrátit Artura a hlavně potvrdit, že jsme to přežili. Domů dojíždíme už za tmy. Artur je doma přivítán jako hrdina a ihned uléhá na své místečko u pračky. Dovolená to byla geniální a doufám, že se na nějakou podobnou ještě v budoucnu podívám.
  
 
Účastníci zájezdu:
Petr Kolář
   - běžky + batůžek, Artur
Pavel Šarkovský
 - pulka , Joy, Černý
Jaromír Hurych
 - saně + zbytek bagáže, Ambra, Nora, Nyck, Akim, Jack, Míša